Cesta do Monte Negro
19.7. 4:45
Odjíždíme z Červeného Kostelce. Na shromaždišti v uhelných skladech v Zábřehu jsme včas. Plánovaný odjezd v 7:00 byl skoro dodržen.
Jedeme!!!
Nemáme čas!!!
Máme zpoždění!!!
Po nějaké době jízdy si Franta vzpomněl, že něco zapomněl doma a vrací se. My zatím u pumpy likvidujeme první petku vína. 13:50 už jsme na slovensko-maďarských hranicích, 19:20 na maďarsko-chorvatských a konečně v 21:30 na chorvatsko-bosenských. Zhruba ve 2h v noci odbočujeme ze silnice a jdeme spát.
20.7.
Vstáváme brzo a pokračujeme dál. Jen závěrečný úsek v Bosně, mezinárodní silnice E nás trochu překvapuje. Cesta je natolik úzká, že vyhnout se s osobním autem je trochu problém. V 10:00 už jsme na hranicích Bosna - Černá Hora. Od auta nejprve zaháníme prodavače mobilních telefonů a pak prodavače ekologického poplatku. Mysleli jsme si, že nabízí taxi. Trochu jsme měli obavy z celní prohlídky. Do Černé Hory je zákaz dovozu potravin. Ale když celník chtěl otevřít kufr od Forda a hned přiskočili 2 lidi aby ho nezavalil náklad, tak prohlídky raději zanechal.
Ještě se pokocháme Pivským jezerem a míříme do Durmitoru. O kousek jsme přejeli nástupní místo. Přebalujeme do hor a v 16:40 vyrážíme od Pištetu na horu Prutaš (2393).
Na vrcholu se nezdržujeme a jdeme dál na Škrčko ždrijelo (2114). Trápím se v sestupu kvůli kolenu. Sestupujeme směrem na Škčko jezero. Ve 20:00 odbočíme z cesty a bivakujeme ve výšce 1860 m. Stavíme stany a vaříme. Jíme už za tmy.
Durmitor
21.7.
V 6:45 vyrážíme. 8:45 jsme v sedle pod Samarem (2075). Sestupujeme dolu k plesu Zeleni Vir (2028). Mysleli jsme, že tady nabereme vodu, ale pramínek je vyschlý. Pokračujeme do sedla pod Bobotov kuk (2351). Tam necháváme věci a jdeme na vrchol (2523). Ve 12:30 jsme na vrcholu. Jdeme zpátky do sedla, pak je nepříjemný sestup a v 16:00 jsme u jeskyně Ledena pečina.
V rozpáleném pohoří sestupujeme po sněhu do ledového království. Mohutné ledové stalagmity a stalagnáty. V ledovcovém jezírku konečně nabíráme vodu.
Potom už jen namáhavý a zdlouhavý sestup k Crno jezero (1416). Jdeme přes Katun lokvice. K jezeru dorážíme až za tmy a končíme v hospodě. Autem se přesouváme do kempu v Žabljaku (1530).
22.7.
Ráno je v kempu mlha, ale neprší. Autem jedeme do Žabljaku doplnit zásoby. Tam začne pršet. Déšť se mění v pořádný slejvák. Končíme v hospodě Durmitor. Špatně se domlouváme s řidičem. Přestalo pršet a tak se vracíme do kempu pěšky. Večer si v kuchyňce v kempu děláme mejdan.
23.7.
V noci leje. Ráno je v okolních horách nad kempem sníh. Prší.... Balíme a v 10:00 odjíždíme. Stavujeme se na mostě přes Taru, omrkneme výchozí místo na Taru a protože je počasí stále mizerný, tak pokračujeme dál. Prohlédneme si klášter Morača a dojíždíme až k soutoku Morači a Mrtvice nedaleko vesnice Medjurečje. Tam na louce stavíme stany (212). Večer jdou někteří do hospody ke chlebové babce. My si děláme večírek pod plachtou mezi autama.
Kaňon Mrtvice
24.7.
Řeka Mrtvica, která tvoří tento kaňon je poměrně krátká (cca 20 km), ale velmi divoká horská řeka se spoustou vody (jen do začátku léta). Pramení blízko vesnice Velje Duboko u osady Carine a značnou část svého toku vede pod zemí jako ponorná řeka. V nejexponovanější části nazývané Mrtvičke grede vede stezka dokonce přímo v kolmé skalní stěně. Nechal ji tu vystřílet generál bývalé jugoslávské armády Danilo Jauković, který pocházel z tohoto kraje. Díky "Danilově cestě", jak ji místní nazývají (Danilov put), je kaňon v tomto úseku průchodný. Původně měla být cesta průjezdná pro auto, ale při stavbě zahynulo několik vojáků.
Přístup vede přes dvorek se slepicemi. Museli jsme si otevřít branku, ale panu domácímu to zjevně nevadilo. Od pěkného kamenného mostu jdeme kaňonem. Cesta nejprve hodně zajímavá.
Posledním lesnatým úsekem dojdeme do vesnice Velje Duboko. Na první pohled hodně chudá vesnice. Část výpravy šla dál proti proudu. Já s Majkou se vracíme po silnici. Má to být 18 km. Pro změnu začalo zase pršet. Došli jsme do další vesnice. Byl tam barák u kterého stálo auto. Lilo jak z konve. Řekli jsme si, že je zkusíme ukecat, aby nás odvezli. Pozvali nás dál, v příjemně vytopené místnosti nás posadili ke kamnům a dali nám čaj a rakii. Pán domu uměl anglicky, tak jsme si 1,5 hod příjemně povídali. Ale za odvoz chtěli 35 EUR a tak jsme šli dál pěšky. Už nám chybělo jen 12 km a konečně přestalo pršet. Za chvilku jsme stopli auto, ze kterého k mému překvapení vyskočili Franta se Svatkou. Přenechali nám místo a tak jsme byli za chvíli v kempu. Franta a Svatka přijeli chvíli po nás jiným autem.
Večer jdeme k chlebové babce na pivo. Je po zboží. Má Chipsy. Objednáváme u ní 6 chlebů. Tak velkou objednávku asi nikdy v životě neměla, protože se nás asi 10 krát ptala, jestli opravdu 6 a že jsou veliký.
Řeka Morača
25.7.
Před devátou vyrážíme směrem na řeku Moraču. Ještě se stavujeme pro chleba. Bohužel se Baslerobusu u chlebové babky zalíbilo a nechtěl nastartovat.
Výrok dne:"Svíčky jsou v pořádku! Nebudeme nic rozdělávat. Ono se to spraví samo."
A opravdu se to samo spravilo a můžeme pokračovat dál. Nejprve je pracné snášení věcí dolů k řece po strmé úzké cestě. Má to být 25 km WW II a 2 obtížné stupně. Ve 12:30 začínáme plavbu.
Je to vždy peřej a tišina. Poměrně málo vody. Obzvláště nám na raftu řeka moc neodsejpá, ale některý peřeje jsou pěkný. Jeden stupeň přetahujeme. Druhý stupeň je dlouhé a obtížné přenášení. Vody v řece je čím dál míň, takže přepádlujeme tišinu a přestrkáme mělčinu. My končíme u 2. mostu a autem jedeme k Podgorici. Ostatní jedou dál a dojíždějí až za tmy. Stanujeme u řeky. Nějaký místní borec se nás pokusil vyhodit, ale za panáka slivovice se nechal ukecat.
Řeka Cijevna
26.7.
Na řece jsme po 11 hodině. Je to řeka nedaleko Podgorice. Teče úzkým kaňonem (2 metry, místy i míň) a vysokým asi 10 m.
Nádherná romantika. Pak přetahujeme první vodopád. To ještě byla zábava. Ale pak jich následovalo ještě několik. To už taková zábava nebyla. Nakonec jsem Frantu nahnal do 1 m širokého koryta, kde se se svým kajakem zapíchnul. To byla zajímavá situace. Franta bojoval v rozbouřené vodě a já se mu snažil pomoct a přitom jsem stál nad ním rozkročen na obou březích. Asi za 3 hodiny jsme ujeli zhruba 3 km. Pak to vzdáváme a vytahujeme lodě pomocí házeček asi 10 m vysoko na břeh. Tato řeka se mi moc líbila, protože jsem nic podobného nikdy předtím nejel.
Nakládáme lodě a po polní cestě odjíždíme. Policajti nám tam chtěli zatknout řidiče, protože nebyl připoután.
Jedeme směrem na Nikšič. Ještě se stavujeme v nejnavštěvovanějším klášteře Ostrog. Leží vysoko v horách. Bílé průčelí je zabudováno ve skalách. Jsme tam v 18:30. Jedeme až skoro do tmy. Spíme u babky na dvorku vedle zavřené hospody. Její vybavení využíváme na večírek.
Kaňon Nevidio
27.7.
To byl náš největší sportovní výkon na celé expedici. Proto nejprve trochu informací, které jsme našli na webu.
Nevidio vidí jen nejodvážnější.
Je to poslední objevený kaňon v Evropě. Vyhloubila jej řeka Komarnica, která pramení pod Durmitorem a ústí do Pivského jezera. Teče kaňonem hlubokým 600 m a dlouhým okolo 40 kilometru. Po cestě do ní vtéká řeka Pridvorica a Bijela. Nevidio byl skutečně do roku 1965 "neviděný". První do jeho tajů zabloudili alpinisté z Horského oddílu "Javorak" z Nikšiča (Černohorské město s pivovarem, vařícím pivo stejného jména. Pozn. překladatele) Pozoruhodný je údaj, že ročně více lidí vyjde na Mount Everest, než spatří fascinující scenérie kaňonu, o kterém neslyšeli ani mnozí z Černé hory.
Kaňon Nevidio je dlouhý 3500 m, hluboký v průměru 150 m, na nejhlubším místě až 400-500 m. Teplota vody je stálá okolo 6 stupňů celsia, proto jsou potřeba neopreny, kvalitní neoprenové boty a rukavice. Samozřejmě, bez horského vybavení, lana, úvazku a helmy se za dobrodružstvím nevyráží. Stupeň rizika větší než největší.
Nástrahy jsou ohromné a různorodé: čeká vás mnoho úskalí, sesuvů, steny jsou mokré a na některých místech ostré jako břitva, často je třeba se brodit, skákat ze strmých útesů. Na skalách rostou rostliny jimž svědčí drsné podmínky. Brodit se může skoro každý, ale na toto dobrodružství je nevyhnutelná absolutní fyzická připravenost. Riziko je velké, je třeba se připravit na mnohá úskalí a nebezpečí, které s sebou kaňon přináší.
Když vejdete do labyrintu, kterým hučí královna řek, čeká vás tma. Sluneční svit jen jako úzký pás, když se podíváte přímo na nebe. Jedna část se jmenuje Kapia (=brána) kamikaza. Je dlouhá 80 metrů a místy široká jen 25 cm. Kaňon je tu hluboký okolo 500 m. Na více než deseti místech lze pokračovat pouze skokem do řeky. Kamenné převisy ční nad celým kaňonem. Pasti zhora zdola. A když se projde prvních 50 metrů návrat je nemožný...
Vybaveni těmito informacemi, přijíždíme ne kaňonu. Trochu nás překvapilo, že na louce (950 n.m.)už jsou 2 výpravy. Jedna balí a ta druhá jde před námi. Vyzvídáme na nich informace, což je docela vyděsí. Obzvláště profesionální průvodce výpravy, která se chystá do kaňonu se nás snaží co nejvíc vylekat. Že to není žádná sranda, že je to extrém, že si tam včera někdo zlomil nohu, ... Aspoň nám slíbí postavit mužika, na výlezu z kaňonu. Pokud mineme ten jediný výlez, musíme jít dalších 20 km kaňonem. Ta druhá skupina nám docela radí. Ale když vidí Zdeňkův krátký neoprén, tak jsou hodně překvapeni. Ještě jde za námi a nabízí nám na zítřejší den profíka vůdce s tím, že je to to poslední, co pro nás může udělat.
Odvážně vyrážíme do kaňonu. Petr s Luckou za chvíli obrací a dál nás pokračuje 10. Z počátku to není tak obtížný. Občas přeplaveme tůň, místy slézáme. První velký skok je asi po 1 hod. Znali jsme ho z videa. Pak bylo těch skoků ještě spoustu. Počet nevím. Přibylo i hodně plavání a slézání bylo obtížnější. Na jedno místo jsme raději hodili šňůru, aby si lidi mohli šplhnout. Asi 1 m. Pak už byly stupy. Dlouhým plaváním docela prochládáme. Ani jsme si nevšimli, že začalo pršet. V jednom širším místě chvíli odpočíváme. Když na stěny zasvítí slunce, tak na sluneční paprsky vyrazíme jak ohaři.
Pokračujeme dál. Už je na nás znát únava a prochlazení. Nejobtížnější seskok byl asi 0,5 hod před koncem. Špatný odraz, úzký, vysoko. Asi nikdo nefotil, protože se muselo odplavat.
Celkem 4,5 hod. Opravdu extrém. V rozšíření kaňonu doprava nahoru, pak jsme narazili na červenou značku a po silnici zpátky do kempu. Přejíždíme na jinou louku. Přitom Baslerobus uvíznul v řece. Ale motor běžel dál a pořídilo se jej vystrkat. Večírek s kytarou se vydařil. Řidič se unavil a rozhodl se číst podrobnosti na volantu. Po půlnoci se vzbudil a s hudrováním, že je tady zima jak v Rusku, nastartoval a pustil si topení. Topení vypnul až když jsme mu našli spacák.
Řeka Tara
28.7.
Ráno opouštíme tábořiště na louce. První brod projely obě auta, ale Baslerobus nabral trochu vody a tak před druhým brodem smutně škytnul a chcípnul. Nepomohlo ani rozebírání, ani sušení, ani šamanská zaříkávadla. Nakonec ho musel roztáhnout Ford.
Jedeme klasický úsek od vaziště ( nad Durdevica Tara ) asi 3 km proti proudu od mostu. Před odjezdem nás ještě zkásli o 70 EUR za osobu. Kaňon je 78 km dlouhý, to je nejdelší v Evropě a druhy nejdelší na světě (po Grand kaňonu). Místy je až 1300 m hluboký. Nedaleko od pohoří Durmitor je přemostěná velikým obloukovým mostem. Đurđevićův most byl postaven mezi lety 1937 a 1940. Navrhl jej Mijat Trojanović, který předtím již studoval budování podobných mostů v Evropě. Po dokončení byl tento most největším železobetonovým obloukovým mostem v Evropě. Most je dlouhý 365 m, má pět oblouků, nejdelší z nich má na délku 116 m. Vozovka se zde nachází 172 m nad zemí. V roce 1942, nedlouho po dokončení celého mostu, jej obsadili italští fašisté a Četnici. Jugoslávští partyzáni ve snaze zpomalit postup protivníků zničili jeden z jeho oblouků. Znovu byl Đurđevićův most otevřen roku 1946 a dodnes je významnou technickou památkou v zemi. Závěrečnou částí svého toku tvoří hranici s Bosnou a Hercegovinou, kde se do ní zleva vlévá řeka Piva a vzniká tak Drina, která teče na sever do Sávy.
Vyjížděli jsme ve 14:00. Krajina pěkná, poklidné peřeje a mezi nima klidná, ale rychle tekoucí voda. Stále to pěkně teklo a stále se bylo na co dívat. V kempu jsme byli v 17:30. Stavíme stany a zkoušíme večeři v hospodě. Když řeknu, že večeře nebyla nic moc, tak jim spíš lichotím. Za stan chtěli 5 EUR.
29.7.
Odjezd v 9:30. Řeka je podobná pohodovková a kochací jako první den. V 15:00 si děláme bufet těsně nad kempem Brštanovica.
Pod kempem začaly pěkné peřeje. Na raftu jsme se docela vyřádili. Pěkné vysoké vlny, ale přehledné a nic záludného. Franta s Ranatou svoji Pálavu otočili a docela si zaplavali v peřejích. V 17:00 přijíždíme do Ščěpan Polje. Tady jen balíme a odjíždíme. Je to v prostoru mezi celnicemi, takže jsme se trochu zdrželi ve frontě. Nás pouští hned v pohodě. Spíme v kempu v městě Plužine nad jezerem Piva. (713 n.m.) Večeře v hospodě byla velmi vydařená. Obzvláště Crnogorski Vranac.
30.7.
Odjíždíme až v 11:30. Naše skupina míří s Fordem do pohoří Lovčen. Není to žádná pěší turistika, ale projížďka autem. Nejvyšší hora je Lovčen. Má 2 vrcholy Stirnovik (1749) , na kterém jsou vojáci. My vyjíždíme na Jezeski vrchol (1657), kde je vybudován Njegošev mauzolej. Byl to významný vládce a básník (1813 - 51)Frantu tam oblékáme do místního kroje.
Odtud sjíždíme do Kotoru. Prošli jsme se městě a jeli do kempu v Zelenici u Herceg Novi.
31.7.
Jedna skupina vyráží na tůru do pohoří Orjen. Kvůli kolenu se zařazuju do plážové skupiny, která zůstává v kempu. Dali jsme si Nikšičko tůru podél pláží. Skupina se z hor vrátila spokojená a poměrně brzo. V 16:25 odjíždíme dál. V 16:45 jsme na hranicích Černá Hora Chorvatsko. V 17:35 jsme v Chorvatsku. Spíme v kempu Živogošče.
Řeka Zrmanja
1.8.Ráno odjíždíme v 8:00 na Chotvatskou řeku Zrmanja. Jedeme ji z Kaštel Žegovski do Muškovci. Raft je tam přes léto zakázaný, tak pro řidiče půjčujeme jednu loď aby si taky užili trochu srandy. Ještě musíme zaplatit za každou osobu 30 KUN vstupného. Pěkná romantická řeka. Jsou na ní 2 vodopády. Ten první asi 10 m. Bylo tam natažené lano na přetahování, ale my raději lodě házeli.
Druhý vodopád byl nižší, ale také pěkný na pohled. Jinak řeku tvořily stupně. Nejvyšší asi 2 m, ve kterém uvízli Basleři. Mezi stupni byly tišiny.
Balíme a míříme zpátky do Čech. V dešti ještě narychlo vypijeme flašku Becherovky a 19:45 se rozjíždíme směr domov.
2.8. sobota
Jedeme pěkně, až do 7:30 kde na km 70,4 před Vídní Baslerobus opustila kardanka. Voláme odtahovku z Břeclavi a s Fordem odjíždíme do Mikulova.
Ale nakonec se vše v dobré obrátilo, všichni se dostali v průběhu soboty domů, Baslerobus po opravě v Břeclavi také ještě v sobotu vlastní silou dojel až do domovského přístavu.
Byla to opravdu pěkná dovolená, která se nám moc líbila. Viděli jsme mnoho krásných míst a s partou prima lidí jsme prožili hromadu skvělých zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat.
A nakonec. Kdo tam všechno byl.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Franta Švarc | Majka Hnyková | Renča Hnyková | Petr Hnyk | Dana Kolářová (Kotliková) |
Mirek Kolář (Kotlik) |
Vlaďka Baslerová | Franta Basler |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Petr Winkler | Pavel Vepřek | Lucka Štěpánková | Petr Štěpánek | Franta Hrníčko | Zdeněk Kubásek | Svatka Rozsypalová |
Výběr z mých fotografií najdete tady.
Odkazem se dostanete do fotogalerie. Ještě vám popíšu možnosti ovládání.
Na další / předcházející fotku můžete jít i klikáním ve fotogarafii. Kliknutím uprostřed fotografie se dostanete zpět na index. Mezerníkem můžete pustit prezentaci. Implicitní hodnota výměny fotek je 4 s. Změnit ji můžete dvoj klikem na tlačítko nejvíc vpravo vedle nadpisu.
Všechny fotografie se shromáždily u Kotlíkú. Jejich výběr ze všech je tady.
Oficální zpráva od Franta Švarce: tady.
Deník tety Kotlíkové: tady.
Fotogalerie tety Kotlíkové: tady.
Připomínky mi nechávejte v rubrice Vzkazy a drby
Odkaz na zajímavé stránky:
Mapy Černé Hory: tady.